Východočeský klub celních veteránů

    Doba panování císaře Josefa II. přinesla převratné reformy. K těm hlavním patří zrušení nevolnictví (1781) a toleranční patent, když teprve uvolněním pracovních sil, zejména obyvatel z venkova, získal nově se rozvíjející průmysl – manufaktury, a později továrny, dostatek pracovních sil.

Modrý vitriol - stanovení celních sazeb (1790)

    Ve Francii vypukla buržoazní revoluce a strach z jakékoliv svobody, tedy i v obchodním podnikání, lekal vládnoucí vrstvy, a tak nástupci Josefa II. opětně přitvrdili, a to nejen ve věcech obchodních a celních. Opět přišla léta dlouhých válek s kontinentální blokádou, kterou vyhlásil Napoleon (1806) s cílem zničit hospodářsky Anglii. V českých zemích měla blokáda vážné následky: vývoz plátna v roce 1811 klesl na pětinu roku 1805, jedna sklářská huť za druhou byla zavírána.

    V těchto válečných letech se pak nebývale rozšířil podloudný obchod a co byly platné nejrůznější zákazy vídeňské vlády ve věci dovozu anglického zboží, když tehdejší celní orgány nebyly s to, a často ani nechtěly, podloudnictví zabránit.

    A tak v roce 1830 nastoupila namísto zvláštních vojenských oddílů, které měly dosud obsazenu rakouskou hranici, stráž pomezní neboli pohraniční, která byla též vojensky organizovaná a pověřena stejnými úkoly, jako pozdější stráž finanční a už tehdy podléhala finančním správním úřadům.

    Pomezní stráž vznikla k ostraze hranic jednak vůči cizině, jednak vůči Uhrám tvořícím samostatné celní území. Měla za úkol zabraňovat zejména podloudnictví a přestupkům podle zákonů finančních a celních, zabraňovat vstupu do země podezřelým osobám a útěkům vojenských zběhů, odchodu vystěhovalců bez úředního povolení apod. Měla též spolupůsobit při udržování veřejné bezpečnosti.

    Dozor nad nepřímými daněmi obstarávaly do té doby zvláštní, pro každý druh specializované, složky. Tyto složky byly v roce 1835 sloučeny v důchodkovou kontrolu, která byla zásadně doplňována ze členů stráže pomezní, byla rozdělena na sekce a též podléhala finančním správním úřadům. Oba tyto sbory byly v roce 1842 sloučeny v jediný sbor, nazvaný finanční stráž.

    Evropa koncem 40.let 19.století byla zralá k revoluci a nová společenská třída - dělníci, se začala hlásit o svá práva, a tak revoluční léta 1848-49 zaznamenala základní přelom v rakouské monarchii. Došlo ke zhoršení bilance rakouského zahraničního obchodu, jehož téměř mizivá aktivita se vlivem založení německého celního spolku změnila v trvalou a hlubokou pasivitu.

Uherský kamenec - snížení celní sazby (1804)

    Pro Rakousko, které prodělávalo v revolučním období hluboké otřesy sahající až k samým kořenům jeho existence, se stala otázka znovuupevnění jeho postavení v Německu jedním ze základních cílů restaurační politiky. Podle něho mělo dojít k celnímu spojení Rakouska se všemi německými státy, které spolek tvořily, včetně měst hanzovních. Průmyslníci obou hospodářsky nejpokročilejších zemí - Dolních Rakous a Čech se k otázce celního spojení s Německem vyslovili shodně: otevření trhů bezohledné německé konkurenci nemůže přinést žádný užitek. Společný celní tarif by proto musel být v každém případě vyšší a účinnější, nežli dosavadní tarif celního spolku německého.

     V říjnu 1850 došlo k vytvoření jednotného vnitřního trhu rakouské monarchie tím, že byla zrušena celní unie mezi Uhrami a západní částí říše. Liberalistická celní opatření pak nalezla podporu i mezi značnou částí průmyslové buržoazie a vyústila v nový celní řád z roku 1851 , kterým byla odstraněna hlavní dovozní a vývozní omezení. Nový celní tarif byl velkým pokrokem. Dosavadní z roku 1838 měl 654 položek, nový pouze 338. Starý tarif zapovídal obchod pro 63 důležitých obchodních článků, nový omezil pouze ty články, kde se vyžadovaly zdravotně policejní důvody. Dříve činilo clo nejvíce 2000 zlatých z jedné položky, nyní bylo sníženo na 600 zl.

     Další jednání o připojení k německému celnímu spolku mohla začít ...

    Prusko, které hrálo ve spolku vedoucí roli, se však nemínilo zříci svých pozic v Německu. Jedinou nadějí pro jednání byly střední německé státy, které účast Rakouska ve spolku, alespoň zpočátku podporovaly, protože v ní viděly oporu proti stále rostoucí ekonomické i politické hegemonii Pruska a posílení svých ochranářských zájmů. Tyto státy však proti Prusku důsledně nevystupovaly, zvláště pak v okamžicích, kdy jim Prusko nabídlo výhody, které byly nesrovnatelně vyšší než ty, jež mohly získat od Rakouska.Jednalo se zejména o spojení s mořem, které by rozchodem s Pruskem ztratily, a rakouské železnice přes Alpy nebyly ještě v plné míře vybudovány.

    A tak po dlouhých jednáních se Rakousko muselo spokojit jen s obchodní smlouvou a příslibem, že v roce 1860 bude Prusko o připojení Rakouska k německému celnímu spolku ochotno alespoň jednat. Zápas o hegemonii v Německu byl nakonec řešen vojensky, když se v roce 1866 Rakousko s Pruskem dostalo do vojenského konfliktu, z něhož vítězně vyšlo Prusko, a stalo se tak na dlouhý čas vedoucí silou Německa. Rakousko se nikdy členem německého celního spolku nestalo .

    V roce 1867 byla provedena základní státoprávní změna vytvořením dualistického státu Rakouska-Uherska a v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním muselo být znovu rozhodnuto o otázce obchodní a celní politiky. Bylo ponecháno jednotné rakousko-uherské celní území a zdálo by se samozřejmým, že otázky obchodu a cel se stanou společnými otázkami monarchie. Společnými se však staly jen věci zahraniční politiky, věci vojenské a finanční. Celní tarif a obchodní smlouvy byly prohlášeny pouze za předmět společného zájmu, a tak ve věcech hospodářských vůči třetím státům uzavíraly Rakousko a Uhersko mezi sebou vždy po deseti letech celní obchodní smlouvy, což vedlo k častým politickým nesvárům, a společné celní území se stávalo více a více problémovým.