Východočeský klub celních veteránů

Vzpomínky na společné služby

Ladislav Brůha

Východočeský klub celních veteránů

Na základě Dohody mezi vládami ČSR a PLR byl 31. 5. 1959 zahájen výkon společných služeb na dálkovém železničním přechodu Lichkov - Międzylesie a to v železniční stanici Międzylesie na území tehdejší Polské lidové republiky. Byl to vůbec první hraniční přechod na celém úseku státní hranice tehdejší Československé republiky, kde byly prováděny společné služby všech orgánů, vykonávajících kontrolní činnosti, související s přestupem zboží, osob a dopravních prostředků přes státní hranici.

Městečko Międzylesie, dříve Mezilesí, se nachází na staré obchodní cestě z Vratislavi přes město Kladsko do Brna a Vídně. Kníže Břetislav I. zde k ochraně této cesty vystavěl hradiště. Roku 1294 je doložena existence Mezilesí jako města - král Václav II. jej daroval s okolním panstvím řádu cisterciáků jako české léno s tím, že má zůstat „na věčné časy“ součástí Českého království. Roku 1428 bylo Mezilesí zničeno husity, roku 1491 bylo znovu postaveno. Za třicetileté války bylo Mezilesí opět těžce poničeno. Roku 1627 a 1643 bylo vypáleno Švédy. Spolu s celým Kladskem bylo Mezilesí roku 1742 postoupeno Prusku a následně se stalo součástí Německa. Roku 1875 byla zprovozněna železniční trať Vratislav–Mezilesí–Praha–Vídeň. Do roku 1945 tvořili většinu obyvatelstva Mezilesí Němci. Po druhé světové válce oblast nárokovalo Československo. Nakonec byla celá sporná oblast přičleněna k Polsku.

V sobotu 18. 5. 2019 zorganizoval Východočeský klub celních veteránů(VKCV) ve spolupráci s představiteli města Międzylesie vzpomínkové setkání, na kterém jsme si spolu s kolegy připomenuli blížící se 60. výročí zahájení výkonu společných služeb. Pozvání přijalo více jak 80 hostů, mezi kterými byli také zástupci měst Międzylesie a Králíky, ve kterých byla řadu let sídla celních úřadů..

Program setkání, které se konalo v Městském domě kultury v Międzylesiu, zahájila první částí koncertu Dechová harmonie Letohrad. Poté přivítal účastníky místopředseda VKCV Ladislav Brůha, který ve svém projevu i krátce zavzpomínal na 25 roků svého působení na tomto pracovišti. Poté pozdravili účastníky paní Katarzyna Baciňska, zastupující město Międzylesie a starosta města Králíky Václav Kubín. Předseda našeho klubu Bohumil Brandejs pak předal oceněným pracovníkům pamětní medaile VKCV. Všichni účastníci setkání obdrželi odznak a pamětní list, připomínající tuto událost.

Tím byla ukončena oficiální část setkání a následovala část , pro kterou mají naši polští přátelé hezké a výstižné označení „ część artystyczna „ , jejíž součástí byl také společný oběd, ke kterému se podával dobrý český guláš a nechybělo ani ryzí pivo z hor. Zejména se však vzpomínalo na léta vzájemné spolupráce. O nepatrnou část ze svých vzpomínek bych se rád podělil i se čtenáři časopisu CLO.

Na tehdejší celní odbočku Lichkov – Międzylesie jsem nastoupil jako celní asistent 1. 3. 1968 a první poučení, kterého se mně dostalo, se týkalo telefonického spojení. Toto bylo zajištěno výhradně prostřednictvím drážního selektorového telefonu, v jehož síti měl každý účastník přidělen svůj zvukový volací znak. Vhod mně přišla vojenská odbornost radisty,to abych reagovat jen na to správné zvonění. Na dlouhou dobu byl onen telefon jediný spojovací prostředek, a tak když jsme chtěli komunikovat s vedením celnice zavolali jsme výpravčímu do železniční stanice Lichkov, který zavolal po státním telefonu na celnici a pokud se mu podařilo správně přiložit k sobě sluchátka obou telefonů, mohli jsme zahájit rozhovor. Když byl v pozdějších letech zprovozněn dálnopis, považovali jsme to za vrchol pokroku.

Vlastní výkon služeb v pohraniční přechodové stanici Międzylesie byl upraven místním ujednáním, ve kterém byly detailně rozpracovány technologické postupy, upravující posloupnost jednotlivých kontrol, včetně jejich časového rozsahu. To se vztahovalo i na kontroly v mezinárodních rychlících, které byly prováděny během jejich jízdy ve stanovených kontrolních úsecích nebo po dobu postoje v pohraniční přechodové stanici. Rádi jsme prováděli kontrolu vývozního rychlíku „ Bohemia „ , která probíhala v době jízdy z Hradce Králové do Międzylesia. Po nástupu do služby v 17 hodin, jsme se vydali z Lichkova rychlíkem Jeseník – Praha do Hradce Králové. Během cesty jsme se věnovali, kromě služebních věcí, také různým karetním hrám, nejčastěji mariáši, prší či polské variantě mariáše zvané Šedesátšest. Po příjezdu do Hradce jsme se rozhodovali, jak naložíme s tehdejším „ cesťákem“ ve výši 11,- Kčs. Někteří po večeři v nádražním bufetu, jejíž cena většinou nepřekročila 5,- Kč, navštívili kino cestujících, kde mohli za 3 až 4 koruny zhlédnout větší část promítaného filmu, pokud měl rychlík alespoň 10 minut zpoždění, tak film celý. Promítalo se, pokud bylo prodáno alespoň 5 vstupenek, takže někteří milovníci filmů si kupovali i více vstupenek. My ostatní, jsme většinou raději zašli na večeři do některé z nepřeberného množství hradeckých restaurací či hotelů. Ve 21.19 jsme už odjížděli s rychlíkem R - 253 „Bohemia“ z Hradce Králové a jako třetí v pořadí, po pasových orgánech obou států, začali s prováděním celní a devizové kontroly. Dnes se zdá jen těžko uvěřitelné, co všechno bylo třeba kontrolovat či evidovat, ale to by bylo na samostatné pojednání.

Železniční přechod Lichkov – Międzylesie byl tzv. dálkovým přechodem, což znamenalo, že přes něj mohli cestovat bez omezení občané všech států světa. Vzhledem k tomu, že na přechodu nebyla pobočka tehdejší SBČS – Státní banky československé, museli celníci suplovat její činnosti. Kromě přebírání českých platidel a valut do úschovy, jsme museli provádět u občanů tehdejších kapitalistických států( KS) povinnou minimální směnu devizových prostředků a záznam o této transakci provést do tzv. valutovky, která byla součástí vstupního víza. Bez této směny by cestující nebyl našimi pasovými orgány vpuštěn na území republiky. Ke kontrole pravosti valut či šeků nám sloužila papírová kartotéka s popisem a černobílým vyobrazením vzorů jednotlivých volně směnitelných měn.

Vzhledem k tomu, že v minulosti byla osobní železniční doprava využívána v daleko větší míře než nyní, měli jsme při výkonu služby řadu příležitostí setkávat se s osobnostmi ze světa sportu, kultury, politiky a se zástupci řady zajímavých profesí. Jednou takovou skupinou byli naši námořníci, při jejichž kontrole jsme poprvé viděli zboží, které u nás nebylo běžně k dostání. Daleko zajímavější však bylo povídání o jejich zážitcích ze zemí, které navštívili. Přes náš přechod pravidelně cestoval také známý mořeplavec pan Rudolf Krautschneider, se kterým bylo vždy příjemné posezení.

Kromě těchto příjemných zážitků jsem měl i některé méně příjemné. Když jsem 20. srpna 1968 nastupoval do služby, tak jsem netušil, že následující ráno přijede místo dovozního rychlíku R – 252 vojenský transport a dodržení technologického času na odbavení bude probíhat pod dohledem velitele transportu. Kolegové, kteří měli provádět kontrolu dovozního rychlíku pak přijeli během dne osobním vlakem a domů jsme společně cestovali služebním autem celního úřadu přes nedaleký silniční přechod v Dolní Lipce.

Kromě spolupráce při plnění pracovních povinností, jsme se setkávali i ve volném čase. Naši kolegové byli pravidelnými návštěvníky celnických plesů, které jsme pořádali až do roku 2012. Polští kolegové organizovali řadu let sportovní den, do jehož programu patřila střelba, volejbal a přetahování lanem. Pravidelně jsme se utkávali s fotbalisty LKS Sudety Międzylesie a s kolegy z Izby cełnej Wroclaw. VKCV se snaží tuto tradici udržovat a polští kolegové se pravidelně zúčastňují našich sportovních her i podzimního setkání celníků.

Moje „ polská mise „ skončila 31. 12. 1992, kdy jsem s inspektorskou zahrádkou na výložkách nastoupil k plnění jiných úkolů. Tím však neskončila moje spolupráce s polskými kolegy, která pokračovala až do 30. 4. 2004. Během výkonu společných služeb jsem poznal stovky kolegů a za slovem spolupráce jsem se naučil vidět jeho konkrétní obsah. Umístění pracoviště na území jiného státu naučilo mě i mé kolegy schopnosti samostatného rozhodování a přijímání zodpovědnosti za tato rozhodnutí.

Byla to zkušenost, ze které jsem čerpal až do konce svého působení v celní správě.